Tři týdny po suchozemském průzkumu přišla ideální příležitost ke splutí Vláry: koncem týdne zapršelo a v neděli byl slunečný den s teplotou přes 15 stupňů. Stanice v Popově ukazovala kolem poledne 105cm a 4m3/s, Horné Srnie mělo 163cm.
Kolem desáté jsme dorazili do Vlachovic. Úsek do Bohuslavic jsem jel sám, tvoří jej částečně meandry, částečně regulované koryto, na vesnický potok celkem čisté. Kromě četných stop bobří činnosti jsem zahlédl i bobra samotného.
Za Vrběticemi zhruba v úrovni odbočky do muničního skladu je malý stupeň. Určitě je sjízdný, ale v při sóloplavbě jsem jej raději přetáhl.
K následujícímu velkému jezu je delší stojatá voda, jediná na celé řece. Za jezem postupně houstnou vrby a na začátku Bohuslavic je to opravdová džungle. Naštěstí po pár stech metrech vrby končí, přijde most a nízký jez. Je výškou sjízdný, ale jsou v něm celkem nahusto ocelové trubky. Tady byl na přilehlé návsi sraz se zbytkem výpravy.
Dál jsme pokračovali s Tomem ve dvou. Za vesnicí začnou opět oblíbené vrby, naštěstí už trochu řidší, také se objeví zábavnější peřeje. Za soutokem s Rokytenkou následují meandry, nejatraktivnější úsek v horní části řeky. Škoda, že v půli března je příroda ještě poměrně holá a bezbarvá.
V Popově jsme přenesli vysoký jez a minuli místní vodoměrnou stanici. Až na konec Štítné je opět regulované koryto obrostlé vrbami. Na konci Štítné se začne charakter řeky měnit, koryto se rozšíří a objeví se první velká peřej z lomového kamene.
U silničního mostu za vesnicí jsme měli sraz s pozemním doprovodem, svačinu a krátkou přestávku. Také kolem nás projel další vodák s nafukovacím kajakem. Toto místo (20km dle kilometráže) by se dalo označit za pomyslnou hranici mezi vesnickým potokem pro nadšence a vodácky atraktivní řekou.
Následující umělé peřeje jsme sjeli bez problémů (obtížnost WWIII dle průvodce určitě ne), jenom v té čtvrté bylo třeba se držet proudu na kraji. Kolem Bylnice pokračují občasné kamenné záhozy, řeka se dál rozšiřuje a hladina je prakticky trvale zvlněná. Minuli jsme dvě křivé dřevěné lávky (prý ideální do filmu ála Indiana Jones), odpočívajícího kolegu kajakáře a dojeli na sraz ve Svatém Štěpánu. Tom tady cestu ukončil, já jsem ještě dva kilometry pokračoval s kajakářem Ondrou, který mezitím jel okolo. Ve Vlárském Průsmyku byl konec výpravy. Podle kilometráže a přibližného měření z mapy jsem najel nějakých 21 km, Tom asi 15. Z lodě jsme moc nefotili, jako průvodce řekou lépe poslouží již zmíněný suchozemský průzkum.
Celkově řeka příjemná překvapila. Na horní části bylo vody akorát, na dolní části by se snesl nějaký ten kubík vody navíc, přece jen jsme sem tam o šutr drcli. Určitě se příště zase vypravíme, ještě nám schází „objevit“ slovenskou část toku.