Návštěvníci Luhačovic jej budou dobře znát: od přehrady do města teče podél cyklopěší stezky, voda padá z několika vysokých kolmých stupňů. Na kolonádě lázeňští hosté postávají na Jurkovičových lávkách a krmí kachny, o kus dál je potok dokonce zatrubněný. Nic, co by romanticky založeného vodáka přitahovalo. Přitom stačí popojet na konec města a tok se změní k nepoznání.
Na úvod je třeba říci, že se jedná v současné době o vodácky zcela neobjevený terén. Při jednom z cyklovýletů na jaře 2020 se nám podél plánované trasy v mapě mezi Biskupicemi a Brodem klikatila lákavá modrá linka a tak jsme úsek místo po silnici jeli podél potoka. Místy chyběla cesta, náročné pasáže křovím a po poli byly vyváženy pozitivním zjištěním, že koryto je pěkné, čisté a široké. K zařazení potoka na pomyslný seznam „ke splutí“ kromě osobního průzkumu dodatečně přispěl i osamělý příspěvek Ivise na raft.cz a velmi nenápadná zmínka o splavnosti v kilometráži Moravy.
V neděli 20.6.2020 bylo sice počasí pod psa s mírným deštěm, ale měli jsme dopoledne volno a Hela byla natěšená na vodáckou akci (což je u „výprav do neznáma“ výjimečný úkaz), tak jsme brzy ráno vyrazili na Luhačovice. Online vodočet v Polichně ukazoval přes pět kubíků, obávali jsme se, zda to na takový „čůrek“ není moc, ale vody bylo přiměřeně. U posledních mostků v Luhačovicích se nám moc nelíbila místa k parkování, takže jsme zajeli k ČOV, kde jsme měli na přípravu plavby dokonalé soukromí. Zato k vodě jsme se museli probít džunglí a nastoupit z dost strmého svahu, ale nakonec se Rosi a Chili úspěšně vydali směrem na Uherský Brod.
Potok je pro kajak či kánoi příjemně široký. Břehy jsou vysoké, obrostlé stromy, ale větve do vody zasahují minimálně. Koryto je převážně bez viditelných umělých zásahů, voda stále proudí, klidnější úseky se střídají s drobnými peřejemi. Za velkým městem bohužel sem tam nějaké to smetí na břehu zůstane, občas někde ústí roura, ale jinak převažuje přírodní charakter. Krátký umělý úsek je okolo mostku u Biskupic a delší, místy téměř stojatý, přes Polichno.
Za obcí je voda spíš široká a klidná, pak se zleva zvedne zalesněný kopec i s občasným skaliskem. Po krátkém krátký uměle narovnaném úsek podél cesty přijde největší stupínek od Luhačovic. Původně jsme se domnívali, že je o rozvalený jez, ale pozdější focení za nízké vody ukázalo šikmý skalní práh.
V dalším úseku ubude stromů a časté jsou vysoké hlinité břehy. V této části jsme se oba nezávisle „vykoupali“ při manévrování okolo padlých stromů. Relativně pomalý, ale silný proud nám vysvětlil, že v zatáčkách se špatnou možností přistání je třeba myslet hodně dopředu. Meandrující úsek končí mostem, pak následuje cca 0,5 km rovného koryta. Za ústím do Olšavy je most, přistáli jsme za ním na pravé straně. Dá se tu parkovat, rozumně převléci, kousek je vlak i autobus (nic nejelo, tak jsem se stejně dopravil pro auto indiánským během).
Byla to hezká dopolední jednohubka na pár hodin, ale hodně výživná, podle vodohospodářské mapy jsme najeli asi 9 říčních kilometrů. Opravdu pěkný, převážně přírodní potok bez kolmých stupňů. V zásadě nezáludnou vodu mohou zkomplikovat hlavně padlé stromy, něco se dalo odšťouchat či prořezat z lodi (na potoky zásadně s pilkou!), asi tři jsme přenášeli a zrovna ten poslední za zatáčkou v proudu mezi vysokými břehy nebyl úplně jednoduchý
Na vodočtu v Polichně bylo 72cm, 5.35m3/s. Osobně se domnívám že přepočet na průtok je příliš vysoký, často ukazuje více, než Olšava v Brodě. Nikde jsme ani náznakem nedřeli, předpokládám, že potok bude sjízdný i za nižších stavů (okolo 50cm). Řeku Olšavu mám sice projetou jen na kole, ale kromě krátkých přírodních kousků kolem Veletin a Podolí je to nudný bagrovaný kanál. Luhačovický potok nabídne vodácky víc, pokud to okolnosti dovolí, určitě mu dejte přednost nebo splutí obou toků spojte.