Letošní podzim jsme měli v plánu vyzkoušet celodenní výlet na mořských kajacích po Dalešické přehradě, kterou trochu známe z loňského kempování na Wilsonce. Ideální představa byla: slunečný den na konci babího léta, údolí lemované lesy v odstínech žluté a červené. Vlivem okolností nakonec jako první a zřejmě poslední vhodný den připadl až na neděli 14. listopadu.
Předpověď slibovala den bez deště, ale pošmourný a chladný. Rozhodli jsme se, že i přes ne právě ideální počasí to ještě letos dáme. Po delším hledání vhodné půjčovny mořských kajaků jsme se nakonec úplně obešli bez převážení, dvoje plastové Necky s názvy Pomeranč a Mandarinka mají k zapůjčení v přístavišti lodní dopravy v Kramolíně.
Vyrazili jsme okolo deváté. Kvůli opravě hráze byla hladina o nějakých 6m níže než obvykle, některé nové ostrovy se staly přístupnými po souši a objevily se jindy zaplavené objekty. První delší zastávku jsme udělali na Hradisku, které nyní tvořilo poměrně velký kamenitý ostrov. Na další cestě jsme potkávali jen osamělé rybáře na břehu, několik motorových člunů nám udělalo vlny ke zhoupnutí a potkali jsme výletní loď Horácko, která na zimu odvážela mola zastávek lodní dopravy.
Další zastávka byla v kempu Wilsonka, kde i na konci podzimu stále několik dobrodruhů nocovalo v karavanech. Po vydatné svačině jsme se rozhodli, že sil je ještě dost a poplujeme dál.
Po další cestě jsme dojeli až pod konečný cíl cesty, hrad Kozlov. Vyšplhali jsme na skalisko, porozhlédli se z vrcholu zříceniny po okolí a vyrazili na cestu zpět.
Odpoledne se ochladilo a zpáteční cesta už probíhala jen s krátkými zastávkami na protáhnutí. Po celkových zhruba šesti hodinách jsme se vrátili zpět do Kramolína. Navigace ukázala celkovou trasu přes 19 km, krátkodobou maximální rychlost 9km/h, průměrnou rychlost plavby po odečtení přestávek odhaduji někde mezi 4-5 km/h. Spokojeni a příjemně unaveni jsme vyrazili domů.
